Videonávody , návody , savegame

Mata Hari

20. 11. 1991

Mata Hari

Tanečnice,která ovlivnila světové dějiny.

11.4.1991 Autor recenze -Midnight Knight

Okej,boys and girls,půlnoc klepe na dveře,vše je na svém místě-sluchátka na uších,v mechanice CD s country šedesátých let minulého století/nejlepší dekáda,věřte odborníkovi/,Merle Haggard,Johny Cash,Hank Snow,Patsy Cline a plno dalších se staví do řady,aby opět potěšili moje uši,manželka je pět sáhů pod zemí-nebo někde jinde v bytě,co já vím,takže nic nebrání tomu,abych opět jednou odhodil veškeré zábrany,které mi našeptávají,že jsem jen bohapustý grafoman(grafoman asi jo,ale bohapustý rozhodně ne,věřím,že veškeré dění řídí Velký Murphy,podle toho to taky ve vesmíru vypadá)a pustil se do psaní.Well,let’s go rock’n’roll.

Mata Hari-jméno,které,jak se obávám,pro dost lidí později narozených neznamená absolutně nic,kromě názvu této hry,ale najde se určitě dost takových jako já,pro které se těchto osm kouzelně poskládaných písmen okamžitě asociuje s exotikou,romantikou,krásou,sexem,tajemstvím a vyzvědačstvím-prostě s veškerými atributy potřebnými k tomu,aby měl částečně zkažený pubertální jinoch o čem snít.(Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků jsem nikdy netoužil po tom,stát se kosmonautem nebo fotbalistou-já mířil výše,chtěl jsem být americkým špiónem.Jenže časem jsem zjistil,že kdyby mne komunisti chytili,bylo by upalování čarodějnic zahradní párty proti tomu,čím bych prošel,než by mě popravili,takže jsem svůj názor radikálně změnil a rozhodl se,že života budu jen tak bez cíle užívat-částečně se to i splnilo)Aby nedošlo k nedorozumění,v případě Mata Hari se nejedná o žádnou fikci,nebyla to papírová či spíše celuloidová postava jako agent 007 s povolením zabíjet,nebo hrdinové z Mission Impossible,šlo o opravdovou ženu,která prožila to,co nám o ní historické dokumenty říkají(no,víceméně,pravdy se nedoberete u normálního člověka,natož pak když jde o špióna),a skončila,well,tak jak skončila.Žádný happyend,v kterém hrdinka odchází vstříc zapadajícímu slunci,za doprovodu písničky,ke které se na plátně připojí závěrečné titulky.Mata Hari,vlastním jménem Margaretha Gertruida Zelle-MacLeod,narozená 1876,popravená 1917,konec,život píše jiné scénáře než Hollywood.Už jen proto,že se Cranberry Production odhodlalo podle skutečné Mata Hari udělat adventuru,vnímal jsem tento počin jako vstup na velice tenký led,a vzhledem ke „kvalitám“ velké části her,které v poslední době vznikají,jsem očekával,že se Mata Hari potopí už při instalaci.Když k tomu připočteme fakt,že mne k vyzvědačce,která se proháněla světem prakticky na den před sto lety,váže velice silné pouto(viz Dodatek pro zvědavé),nebylo prakticky jediného důvodu,proč bych měl předem hýřit optimismem.Vlastně jeden důvod tady byl,a pouze díky němu jsem si hru pořídil,oním důvodem byla přítomnost „kluků“ od Lucase,kteří se kdysi podíleli na vzniku podle mne nejlepší adventury všech dob,Indiana Jones and The Fate Of Atlantis-když říkám kluků,je nutno si uvědomit,že od vzniku Fate od Atlantis uběhlo něco přes patnáct let,takže trefnější by asi bylo říci fotrů(sorry,guys,it’s not me,it’s the life)Takže se pojďme společně podívat,jestli se dvěma statečným mužům podařilo nemožné,zabránit imaginárnímu Titaniku,aby klesnul do hlubin jako jeho reálné dvojče.Ještě poznámka-objektivní nejsem nikdy,to jaksi není v lidských silách,ale u téhle recenze budu ještě víc neobjektivnější než obvykle.Zastávám totiž názor,že žánry se nemají míchat,knihy se nemají převádět do filmové podoby a naopak,Lara Croft nikdy neměla spatřit filmové plátno,Mission Impossible nebo Die Hard zase monitory počítačů,a převedení zfilmované podoby knižního Pána prstenů do počítačové hry považuji za absolutní zhovadilost,absenci vkusu a soudnosti.Stejně tak se domnívám,že skutečné osoby nebo události patří pouze do literatury faktu,lidský mozek snad už nezdegeneroval natolik,aby se nedalo vždycky vymyslet něco nového-to jen tak na okraj,ať víte,co můžete ode mne očekávat.

Mata Hari od Cranberry Production je klasická point and click adventura,ve které ovládáte postavu zmíněné slavné vyzvědačky.Konverzace s okolím je provedena trochu netradičně,když si s někým promluvíte,nasype se k vám z výsledného hovoru několik ikon,které zastupují témata,na která si můžete promluvit s někým jiným-ale pouze s osobami,kterých se daná témata opravdu týkají.Má to sice svou logiku,bylo by poněkud trapné debatovat s francouzským oficírem o tom,že mu chcete ukrást plány bojového kočárku-na stranu druhou je tohle omezení tak trochu mínusem právě vzhledem k dříve uvedenému,museli byste si jinak dávat pozor na hubu,co komu říct a co ne.Inventář máte klasicky na spodní liště,věci z něj můžete používat jak na okolí,tak ho mixovat dohromady,takovou menší vadu na kráse vidím pouze v tom,že ikony jak inventáře,tak témat k hovorům jsou vyvedeny celé ve žluté barvě,takže dost často pro mě bylo velkou záhadou,co některá ikona představuje,dokud jsem si nepřečetl doprovodnou popisku(a i potom jsem někdy uvažoval,jakou cestou tvůrci dospěli zrovna k tomu konkrétnímu zpodobnění)Protože postavička Mata Hari je na celé obrazovce dosti malá,a hra je,kromě jiného,i o kráse,při dialozích se většinou přepnete do zvětšeného modu,abyste se mohli kochat pohledem na švarné oficíry a ještě hezčí jejich ženské protějšky.Tady dávám autorům jedničku z hvězdičkou,podařilo se jim krásně zvládnout jak dobové prostředí,tak i dobové obličeje-a že je na co koukat.Tohle moje ohodnocení by si u Cranberry měli fakt dát za rámeček a pečlivě uschovat,moji pravidelní čtenáři už si určitě všimli,že pokud zrovna nekritizuji,chválím velmi sporadicky,skoro nikdy.(Jsem už prostě takový,přesvědčený,že chvála kazí charakter dotyčné osoby a vůbec,dobrá věc se prosadí sama-takže jedna moje kolegyně v práci se ode mne nedávno dozvěděla,že není tak úplně blbá,s dodatkem,že tohle je největší poklona,jakou jsem kdy komu řeknul.Nějak to přestála,naštěstí)Celá hra je rozdělena do několika kapitol,kdy každá kapitola odpovídá určitému časovému období,začínáte svou kariéru někdy kolem roku 1905 a jak kapitoly pokračují,blížíte se první světové válce a věci se kapitolu od kapitoly stávají více a více zamotanější.Jak ukazuje úvodní sekvence,nebo sekvence mezi jednotlivými kapitolami,celá hra je vlastně takové retro,založené na vzpomínkách Elsbeth Schragmuller,přítelkyně Mata Hari,pro chystanou knihu o „tanečnici,kurtizáně a špiónce Mata Hari“.Začátek první kapitoly je věnován především seznámení se s ovládáním,což pro hru,vzhledem k mé skepsi před rozjetím,mělo téměř fatální následky a pomyslný Titanik se začal řítit ke dnu ještě v doku,protože mu dělníci zapomněli přišroubovat podlahu.Když jsem totiž jako ono pověstné lejno větrákem prolítnul úvodní lokací,která sestávala z toho,že jsem od jednoho člověka přešel k druhému,od druhého ke čtvrtému a zpět k prvnímu,úkol splněn,konec a přesun do druhé lokace,pomyslel jsem si zděšeně “To snad není možný,ono je to ještě horší,než jsem čekal“,a začal jsem v duchu tvořit koncept emailu,který Cranberry Production pošlu a který si rozhodně za rámeček nedají.Naštěstí,jsem sice impulzivní tvor,ale taky vytrvalý(v opačném případě by tak asi tři čtvrtiny mých recenzí nikdy nevznikly),takže po nezbytné cigaretě na uklidnění a telefonátu kamarádovi,jestli nemá v seznamu nějakou ženskou,kterou by mi dohodil,protože mám volný večer(neměl,jako obvykle,zřejmě se nekamarádím s těmi správnými lidmi),jsem Mata Hari rozjel znova,abych si pohár hořkosti vypil až do dna.A dobře jsem učinil,po další chvíli hraní se věci začaly dostávat do obrátek,Titanik se pomalu odlepil od mořského dna a začal stoupat,až se nakonec vesele a bezpečně usadil na mořské hladině.Mata Hari je rozhodně dobrá hra-i když k dokonalosti má v některých směrech dost daleko,kdepak,milánkové,mě si jen tak lehce nekoupíte,no,kdybyste přihodili nějak ten striptýz,tak,možná by se dalo o měně názoru uvažovat-jakmile po trochu těžkopádném úvodu začne Mata Hari cestovat po světe,hra vás chytne,tak jako chytla i mě,a už vás nepustí.Velké plus vidím v tom,že nejste vázáni vždy jen na jedno místo,jak se poslední dobou stává pomalu zvykem,můžete si cestovat po světě odkud chcete kam chcete,tedy v rámci možností,a protože Mata Hari je poněkud zavalena prací,tu něco zjistit pro Němce,tam zase pro Francouze,zaskočit si k Angličanům na odpolední čaj-vyzvědač,ten tvrdý chleba má-nemusíte ani úkoly na vaše bedra naložené řešit postupně,lineárně.Takže třeba zjistíte kousek něčeho pro Frantíky,pak se zaseknete(většinou proto,že něco přehlédnete,jak už to bývá),žádná tragédie,pustíte se do sbírání informací pro Němce,a u toho můžete nerušeně uvažovat,jak pro Francouze opatřit ten recept na pravý nefalšovaný eintopf.Taky máte ten dojem,že jsem už o hře napsal dost kladného na to,abyste poznali,že se mi opravdu líbila?(pokud ne,můžete s tím sice nesouhlasit,ale to je tak asi všechno)Fajn,demokraticky rozhodnuto,takže se podíváme i na odvrácenou tvář Mata Hari-ale né,nebudeme jí koukat na zadeček,to bych přece psal mezi pozitiva,nemyslíte?Sice se mi do toho moc nechce,kritizoval jsem věcí v poslední době tolik,že už toho mám až nad hlavu-nenechte se zmást mým enthusiazmem při popravě nějaké hry,něčím ten prostor vyplnit musím,a věřte,že bych si klidně i připlatil ze svého,kdyby to mělo vliv na to,že budu psát jen o tom,jak jsou hry skvělé-leč,jak jsem už dříve nakousnul,k dokonalosti má Mata Hari občas daleko,a když řeknu A,měl bych říct i B,takže směle do toho.Už mi připadá fádní,psát pořád o „user friendly“ interface hry,takže jen letem světem-klasika,předmět z inventáře se nad předmětem,na který se dá použít,stává aktivní,takže nemusíte přemýšlet,po stisknutí kouzelného Spacebar se vám zobrazí všechny předměty*,takže opět nemusíte přemýšlet. *Výjimkou jsou některé bonusové materiály,které můžete během hraní najít,na ně se,naštěstí,Spacebar nevztahuje.Takže vlastně samé tradiční věci,už snad ani nemá cenu je kritizovat-ale má,Mide,má,kdybys to pořád neomílal dokola,hráči by mohli nabýt poněkud mylného dojmu,že každá správná adventura musí těmito atributy oplývat,opak jest pravdou.Celá hra se ale stává dost kontroverzní záležitostí díky jednomu malému detailu,a tím jsou minihry v průběhu hraní.Stejně jako u So Blonde jsou řešeny systémem chytré horákyně-jsou tam a přitom tam vlastně nejsou.U každé minihry,která vlastně zastupuje normální puzzle z klasických adventur,kterýžto musíte klasicky vyřešit,abyste pokročili dál,je v Mata Hari zabudován takzvaný Panic buton,tedy červený čudlík,který když stisknete,minihra se vyřeší sama.Panic buton si můžete buď nastavit v menu,takže hned na začátku minihry jí můžete elegantně „vyřešit“,pokud tak neučiníte,nepropadejte panice,po několika neúspěšných pokusech se vám na obrazovce Panic buton sám objeví,aby vás ušetřil trápení.A mě nezbývá nic jiného,než se opět ptát-jaký smysl mají takovéhle minihry??Buď mají ve hře svoje místo,a pak by tam měly být hezky natvrdo,nebo se bez nich hra obejde,a pak nechápu,proč se někdo namáhal s jejich tvorbou.Člověk je od přirození tvor líný(nevěřte tomu,že kdysi slezl ze stromu proto,že byl nějak extrémně inteligentní a chtěl poznávat nové obzory-jednoduše přišel na to,že místo namáhavého lezení po stromech bude lepší,když zaparkuje do jeskyně,která se ve větru nehoupe,a může v ní klidně ležet,aniž by spadnul o pár metrů níž na tvrdou realitu),takže pokud mu nabídnete dvě možnosti,těžší a snazší,95% respondentů sáhne po té snazší variantě,zbylých pět procent jsou masochisté a pak fanatici,kteří to berou jako boží zkoušku(obávám se,že většina z druhé skupiny patří i do skupiny první)No,ruku na srdce,pokud máte sestavit rozházené elektrické vedení tak,aby v prvním patře svítila lampa,ve druhém patře fungoval mixér a přitom zbyl dostatek proudu pro elektrické křeslo ve sklepě,a můžete si vybrat,jestli hodinu uvažovat a zkoušet,nebo to přeskočit a pokračovat dál v něčem jiném,co si vyberete?Osobně bez mučení,a naopak hrdě,prohlašuji,že po zběžném prozkoumání pár puzzle jsem bez výčitek svědomí mačkal červený knoflík,v pozdějších fázích jsem se ani neobtěžoval zjistit,o čem puzzle je.Nevím,možná jsem divný,ale připadá mi to jako zbytečné plýtvání materiálem na úkor hry-dodnes vzpomínám na některé pasáže z Fahrenheit,kdy jsem pětkrát,desetkrát za sebou opakoval jednu minihru,jen abych dosáhnul co nejlepšího skóre,a když se mi to,s jazykem vyplazeným a fousem ohořelým od cigarety podařilo,měl jsem z toho dobrý pocit.Marně uvažuju,na co bych asi vzpomínal,kdybych měl u Fahrenheit možnost všechny minhry skrečovat.No ale co,kdyby bylo všechno dokonalé,na co bych potom nadával.Myslím,že když na závěr řeknu,že Mata Hari rozhodně stojí za to si jí zahrát,snad se nenajde moc lidí,kteří mě po dohrání budou za tenhle názor kamenovat..:-)

Let’s slip into a spy shoes….

Dodatek pro zvědavé

Nechtěl jsem to míchat mezi ostatní text-i tak už je často vzhledem k poznámkám za každou druhou větou dost nepřehledný(vím,je to blbý zlozvyk,ale stejně jako kouření se ho nedokážu zbavit,o čemž svědčí samotná tahle připomínka),navíc se Madukas nějakým způsobem domáknul toho,jak si uměle zvětšuju počet řádků(žeby nakonec moje recenze četl?) a začal k tomu mít připomínky,takže tento dodatek píšu bez nároku na honorář-když jde o vzpomínky a sentiment,jdou peníze stranou.Takže asi takhle:

Můj dědeček se dožil požehnaného věku(zdravím,dědo,a jestli to vyšlo,tak doufám,že mi držíš místo u karetního stolu),v mládí byl fešný dragoun,co jsem tak mohl posoudit podle pár zachovalých,skoro nic neukazujících dobových fotografií,a za první světové zakotvil na Piavě-už jako malý kluk jsem tak začal ztrácet některé iluze o životě,když jsem zjistil,že se tam nezabýval pijatikou,jak název sugeruje,místo toho ležel v zákopu a bojoval,většinou s malárií,ale to jen tak na okraj.Jako památka na tyto časy mu zůstal obrovský lodní kufr,který si to,co moje paměť sahá,trůnil pod dědovou postelí,přitahujíc tak den po dni mou pozornost a fantazii,jak svou starobylostí,tak především faktem,že jsem měl přísně zakázáno do kufru sám lézt-ha,děda buď nevěděl,že červený hadr před býkem platí i pro lidi,nebo nepředpokládal,jak dovedu být podnikavý,když chci.Čas od času sice kufr slavnostně otevřel,něco z něj vytáhnul,aby ukojil mojí zvědavost,ale zbytek přísně střežil-uřezané hlavy pobitých nepřátel tam sice nebyly,jak jsem ze se ze začátku těšil,na to byl moc přecpaný jinými věcmi,ale i tak jsem byl přesvědčen,že kufr v sobě má tajnou třináctou komnatu,do které,jak nespravedlivé,je mi odepírán přístup.Časem ve mně uzrál plán přímo ďábelský,napřed jsem zjistil,kam děda schovává klíč od kufru(jak říkám,Američani o hodně přišli,že jsem pro ně nepracoval),vyčkal jsem jednoho krásného odpoledne,kdy se děda společně s babičkou vydali na delší procházku-a já se nerušeně pustil do průzkumu tajemného kufru.Bylo tam toho plno,mít tu možnost o pár desítek let později,našel bych skutečné poklady,ale ani ne desetiletému klukovi staré noviny a dokumenty,navíc v němčině,které tvořily podstatnou část obsahu,nic neříkaly.Už jsem si začínal myslet,že jsem se na dráhu zločinu pustil naprosto zbytečně,když jsem na jednom boku loďáku v plátně,kterým byl zevnitř potažen,objevil uvolněné místo.Při bližším prozkoumání hmatem jsem zjistil,že pod plátnem se cosi skrývá,chopil jsem se drátu-vynalézavý chlapec,což?-a začal opatrně lovit,srdce vzrušením až kdesi v krku.Námaha byla odměněna,vytáhnul jsem zažloutlý poskládaný a potištěný kus papíru,těžko říct,jestli to byla nějaká pozvánka,informační brožura nebo jídelní lístek,text byl v němčině,a v té době jsem neuměl ani ty tři(vulgární) slova jako dnes.Tehdy jsem to neřešil,nebylo ani kdy,bez dechu jsem se díval na přední stranu,její podstatnou část tvořil obrázek(fotka?těžko říct) překrásné ženy oděné,či spíše neoděné,v něčem,co by se dalo popsat asi jako miniaturní podprsenka s třásněmi,něco podobného i kolem boků,pod obrázkem byla ozdobným písmem vyvedená písmena,která mi nedávala naprosto žádný smysl-MATA HARI.Pod tím vším byl vybledlým inkoustem ručně psaný vzkaz,z kterého jsem rozluštil pouze dědovo jméno,a přimalované srdíčko.Vzhledem k tomu,co příjde,se můžu po zbytek života jen dohadovat,ale jsem přesvědčený,že ruka,která ona slova psala,patřila Mata Hari,ženě,která měla na muže takový vliv,že i o mnoho desítek let později zformátovala v mé hlavě podobu dokonalé krásy-že moje žena vypadá jako naprostý opak jen svědčí o obrovském smyslu pro humor,který má Velký Murphy.S velkým přemáháním/stejně zbytečně/ jsem zažloutlý papír vrátil do tajného úkrytu,kufr zavřel,zahladil všechny stopy a po zbytek odpoledne si opakoval stále dokola těch osm magických písmen.Když se děda s babičkou vrátili domů,vzaly věci dosti rychlý spád-všechno jsem totálně,ehm,no,řekněme,že na rozdíl od vyzvědačství moje znalosti diplomacie byly,a jsou dodnes,nulové.Protože děda se po návratu začal věnovat svému mohutnému pěstěnému kníru a mě se nechtělo čekat,šel jsem za babičkou a naivně se jí zeptal,co je to Mata Hari.Ajvaj,to jsem si dal,ta dobrá stará paní měla talent gestapa,zabalený do sametu,takže po pěti minutách i bez trhání nehtů jsem jí řekl,co jsem věděl,ani to přimalované srdíčko na konci vzkazu jsem si nedokázal nechat jen pro sebe.Když byl výslech u konce,ještě jednou mi připomněla,co mi komunisti udělají,pokud se nepolepším(pokud někoho z vás v dětství strašili čertem,určitě to nemělo takový dopad,jako kdyby vám od mala podrobně vykreslovali,co vám provede vládnoucí dělnická třída,tak se nedivte,že jsem podlehnul)-a poslala mne domů.Mezi dveřmi jsem ještě zaslechnul,jak zvýšeným hlasem volá na dědu,ať okamžitě přijde,napadlo mne,že si za dveřmi něco poslechnu,ale vybavil se mi obraz soudruha Brežněva,takže jsem raději neriskoval a šel opravdu domů.Když jsem přišel za pár dní opět na návštěvu,zjistil jsem,že-velký lodní kufr zmizel,babička nemluví s dědečkem,dědeček nemluví s babičkou,a oba dva svorně nemluví se mnou.V městské knihovně jsem prostudoval vše dostupné o Mata Hari,čím více jsem se dočetl,tím více jsem(i já) chápal,že se o tom můžu bavit sám se sebou před zrcadlem,ale nikdy ne s dědou nebo babičkou.Potom už to šlo relativně rychle,jako prvního odvezl Charón do říše zapomenutí dědu,pár měsíců na to i babičku,a lodní kufr i se svým tajemstvím zmizel z povrchu zemského-předpokládám,že ho děda demonstrativně před babičkou spálil,aby si jí udobřil.Ne tedy,že bych po něm nějak pátral,začal jsem tehdy mít teorii,že lidé v sobě můžou nosit vzpomínky,které dokáží ubližovat i po desetiletích-že to není jen teorie vím od doby,kdy v sobě nosím svou vlastní třináctou komnatu,do které se bojím podívat sám,ne tak ještě,aby do ní lezl někdo cizí.

Takže tolik asi o mě a Mata Hari,všichni,kdo dočetli až sem,mají můj hluboký obdiv..:-)M_K

Náhledy fotografií ze složky Mata Hari